BBP 9 - 2023 - Běh kolem Myslivny

2023, Mar 09

Jsem jediným členem gici behaj, který nežije v okolí Brna. Když se Ondřej dozvěděl, že se chystám Brno navštívit zrovna v době konání Běhu kolem Myslivny, vyjádřil přání, abych běžel taky. Ostatní členové klubu se hned k jeho tužbě připojili. Ač to bylo organizačně náročné, nakonec jsem s nimi běžel. A dostal jsem pak i za úkol, abych sem popsal své zážitky.

Předem se hodí zmínit, že jsem v klubu asi největší amatér. Nemám hodinky, které by měřily můj výkon, a pokud mi paměť dobře slouží, nikdy jsem nikoho z ostatních členů klubu neporazil. To platí už od roku 2010, kdy jsme se s Petrem účastnili prvního závodu v našem životě, Běhu Lužánkami. Tehdy jsem si poznamenal:

S Peťou jsme se rozhodli, že zkusíme běžecký závod. První na ráně byl běh Lužánkami, osm kilometrů. Byl to náš první závod v životě a bylo to vzrušení, sranda a drsná ranní rozcvička :D Peťovi nikdy nezapomenu, že mě v cílové rovince těsně před koncem předběhl ;)

Z textu přímo křičí nerozvážná mladická stručnost, ale snad i tak nastíní dobovou atmosféru a pomůže nám s kontextem, v němž se příběh Běhu kolem Myslivny odehrával.

Do Brna jsem jel za rodinou a kamarády. Účast na běhu mi vše pouze komplikovala, ale dal jsem do toho srdíčko a pokusil se ji do poslední chvíle nevyloučit. Do batohu jsem si například zabalil všechno vybavení, ač zabralo dost místa a nebylo jasné, zda jej využiji.

Program na sobotní dopoledne se postupně komplikoval víc a víc. Kamarádi se rozdělili na dvě skupiny. Jedni, kteří budou na běhu, a druzí, kteří budou s dětmi na hřišti, obědě, zákusku, kafíčku. Až den předem jsem vymyslel šílený plán, jak se účastnit obou akcí. Od své milované ženy jsem si tím vysloužil pozdvižené obočí, od kluků z klubu zase velká očekávání.

Petr mě během sobotního dopoledne vyzvedl z jedné akce a odvezl autem do Lískovce. Tam jsme se registrovali, převlékli, rozběhávali, rozcvičovali. Při registraci mě slečna s úsměvem po nadiktování prvních třech písmen ujistila, že klub „gici behaj“ zná a zbytek dopsala sama. Byla celkem zima, tak jsem se oblékl přiměřeně k počasí. Když jsem se nehýbal, bylo mi chladno, pročež jsem svůj počet vrstev vyhodnotil jako správně nakalibrovaný.

Od Petra jsem dostal ujištění, že ze všech brněnských běhů se mu tento zdál nejvíc v pohodě. A že stoupáky, které jsem viděl na profilu z minulých let, jsou jen na začátku a pak se běhá „akorát dokola tam nahoře“. Michal se mi tajně svěřil s očekáváním, že si myslí, že bych měl porazit Petra. Všichni jsme pak ještě hledali Pepu, abychom zjistili, zda PPP (Porazí Petr Pepu?), ale nenašli jsme ho. Pokračování PPP příště!

Těsně před startem jsem ještě narazil na Lukáše. Ten se jako fanoušek s transparentem účastnil i památného běhu Lužánkami. Opět šel podpořit Petra, ale tentokrát bez transparentu. Petr mu to prý nedovolil. I tak jsem ho rád viděl.

Kde byl Ondřej, to nevím vůbec, ale Michala a Petra jsem viděl alespoň ještě chvíli po startu. Do prudkého kopce jsem šetřil silami, nechtěl jsem se utavit. Michal i Petr však běželi, jako by je táhla nějaká poma, takže mi bylo hned z kraje jasné, že Petra bych porazil asi pouze pokud by to strašně přepálil a předběhl bych ho ve fázi raněného kusu stáda. To jsem ještě netušil, že přesně takovým kusem se stanu já.

Kopec byl nekonečný. Trochu mi pomohlo fandění rodin Michala a Ondřeje. Vůbec mi nepomáhalo, že bylo stále tepleji. Výškové metry jako by mě přibližovaly ke slunci, které skrze holé větve stromů rozpalovalo okolní svahy a snažilo se mě přesvědčit, že jsem měl běžet v trenýrkách a nátělníku.

Na horních částech trati jsem se už nezotavil. Rovinky nebo seběhy mi občas dodaly trochu sil, ale kdykoliv jsem přidal, abych něco dohnal, tělo se mi začalo zase vařit a výkon se okamžitě zhroutil až zpět k tempu, v němž se to dalo nějak vydržet. Vyhrnul jsem si rukávy, rozepnul co šlo, ale nic nepomohlo.

Definitivně mě dorazilo opakování stoupáku ze začátku závodu. Fandění dětí mě vyburcovalo k tomu, abych místo zhroucené chůze alespoň předstíral běh, nicméně na výsledku to moc nezměnilo.

V průběhu druhého kola mě dohnali snad i ti největší opozdilci. Na konci závodu jsem z kopce předběhl jednoho borce, ale to bylo už jen chabou útěchou. Potěšilo mě hlášení moderátora, který do mikrofonu zřetelně a foneticky zručně zmínil název našeho klubu, „gici behaj“. V tu chvíli jsem si však nebyl jistý, zda této, kolem Brna již tak proslulé značce, nedělám spíše ostudu. Jásot ostatních členů klubu při mém doběhu vypadal autenticky, ale možná se jen radovali, že vůbec žiju.

V rámci plánu na stihnutí všeho jsem se jen smradlavý otřel do ručníku, rychle přehodil oblečení a vydal se zpět do města za kamarády a svou rodinou. Hrdý na to, že se mi opravdu povedlo vše stihnout a nakombinovat. Nedošlo mi, že tento čin mi na příští dny způsobí nejsilnější zhoršení atopického ekzému, které u sebe pamatuji. Z Brna jsem si také odvezl rýmu, ale to nemuselo být přímo závodem.

1. Ondřej 41:37
2. Michal 45:16
3. Petr 47:07
4. Honza 53:45

Rozptyl klubu je tedy skrze celou výsledkovou listinu. Před Ondřejem doběhlo 21 závodníků. Po mně, k mému údivu, doběhlo ještě 19 dalších závodníků.

I přes veškeré útrapy bych chtěl napsat, že jsem si závod užil a ničeho nelituji. Jsem moc rád, že se povedlo překonat meziměstskou vzdálenost, která běžně dělí naše životy, a zaběhnout něco společně. Také se povedlo pořídit několik hezkých památečních fotek v elasťákách.

Ze závodu si osobně odnáším několik poučení:

• Měl bych pravidelně běhat.
• Měl bych víc běhat kopce.
• Pokud se zpotím, musím se vždy osprchovat.
• Kamarádi v gici behaj jsou největší oporou mých výkonů.
• Změna klimatu je opravdová a je to vážný problém.
• Měl bych někdy zkusit porazit toho Petra!

Honza