Brněnský masakr - Maraton za řízkem

Máme dva měsíce po akci, tak už si situace žádá nějaké shrnutí. Brněnský masakr je jediný závod, který jsem letos běžel a díky tomu taky jediný, kde jsme měli reprezentaci v plném počtu (není zač). Vždyť je to taky na domácí půdě…

Jak šel u mne čas s BM

Dějství první

První rok jsem přijel na start podpořit naše velké naděje a matadory tohoto závodu Benyho a Míšu. Tím můj výkon skončil s tím, že mi hlava nebere do čeho se s nadšením pouštějí. Mazácky běželi 60 km variantu. To byl taky poslední rok (snad zatím) kdy se tahle varianta běžela.

První start

Další rok se běžela jen dětská verze (30 km) a zbytek oddílu se domluvil, že jde a tak jsem nemohl kazit srandu a přihlásil se taky 🤯 Zkušení borci nás s Petrem vzali s předstihem na obhlídku trasy. Ukázalo se že volným tempem by to šlo. Nakonec jsme za nějaký čas na start nastoupili 3/4. Zadařilo se a všichni jsme dokončili. Takže tady nebylo, kde brát výmluvy pro tenhle rok.

Setkání třetí

Letos to bylo třetí setkání a druhá účast. Tentokrát organizátoři nachystali dvě varianty. K dětské verzi přibyla varianta maraton jako náhrada za šedesátku. Všichni se nahlásili na tuhle mezivariantu, takže se opakoval scénář z loňska a už jsem platil startovné. Jak se blížil termíny startu, ubývalo výběhů (pravdivější varianta je, že naběháno jsem letos neměl moc, spíše symbolicky, abych nemusel z kola ven). To mě v kombinaci s tím, že tak dlouhou vzdálenost jsem ještě nešel krapet trápilo. Taky jsem nezvládl prohlídku trati dopředu, takže to bylo, buď to půjde nebo ne. Ale co, peníze poslané a ostudu si můžu nechat na jindy, takže v sobotu sraz na startu jasný. V pátek před startem jsme si dali stíhačku pro startovní čísla a pět minut před zavíračkou vyzvedávam(e) čísla i pro ostatní. Potkávám se na místě s Míšou a Evou. Vyměnili jsme si dojmy jak se kdo na zítřek cítí, jaké má plány a rozjeli se svými směry.

Den závodu

Nakonec dojíždím jen s malou rezervou, ze které mi ubírá boj se skříňkou v šatně, která nereaguje na vložené zlaťáky a odmítá se nechat zamknout. Takže nechávám věci jen tak a hurá na start. Letos se zadařilo a na startu stojíme všichni čtyři aktuální členové gici behaj 👏. Každý máme v hlavě nějaký plán. Nebudu mluvit za ostatní, ale můj byl dokončit a to tak kolem šesti hodin hezky na pohodu. Plán B byl dokončit.

Průběh závodu

Na startu si naposledy všichni řekneme pár vřelých slov a je to naposled, co se ten den vidíme všichni. Beny nasadil hned na začátku vražedné tempo a mizí se špičkou na prvním kilometru. Petr zvolil pozvolný start. To byl i můj plán, ale nechávám se strhnout Míšou, kdy do prvního stoupání běžíme společně. To pro mě znamená tak dvě minuty na kilometr rychleji než bych chtěl. Naštěstí se mi před stoupáním rozvazuje tkanička a tenhle vůz opouštím. Do kopce už se táhnu v balíku cizích lidi. Tak o dva kilometry dál přijde přátelské poklepání na rameno a předbíhá mne Míša. Netuším, co se stalo. Dle mých výpočtů je už několik kilometrů vpředu. To je naposled, co ho na trati vidím. Protože svým rychlým tempem mizí vstříc dalším kopečkům.

U mne nastupuje další propadávání polem běžců s tím, že se snažím někoho chvilku držet než mi zase zmizí (a takhle pořád dokola). To tak do první čtvrtiny vychází, protože se ještě dost lidí drží pohromadě. U vrcholku Babího lomu přecházím do další fáze dnešní strategie.

Tu jsem okopíroval z loňska a spočívala v tom pokusit se tratí prokonverzovat až do cíle. Loni to mělo velkou zásluhu na tom jak jsem dokončil. Letos to opět také velmi pomohlo.

Na hřebeni Babího lomu se ve skupince těch, co jsme se náhodně potkali, dáváme do probírání dalších závodů a co kdo má za sebou a kam se chystá. To nás drží až do seběhu, kde to pustím, protože to je šance jak si trochu pomoct až mě budou zase na rovině a do kopců ostatní drtit. Pak trochu rovina a už jsme u první občerstvovačky ve Vranově. Dávám banán se solí a do flašek vodu a joňták (tohle +/- držím celý závod). Další zastávka bude až na 27. kilometru.

Za občerstvovačkou se trasa rozdělovala pro 30 a 42 km trasu. Už tady došlo k pár zaváháním, co jsem viděl. Za Vranovem na začátku lesa pak vidím dvojici, která se pouští doleva někam dolů. Já bych pokračoval rovně, takže chvílí stojím a zkoumám trasu. Když si jsem jistý že je to rovně, volám a pískám na seběhlíky, ale bohužel bez úspěchu. No nic to by mohla být +2 místa pro mne :D (nebyla).

Tihle dva mne dohání pod Novým hradem, kde nastupuje další stoupání. Takže se tady tak nějak popoháníme navzájem. Při seběhu vytvoříme skupinku, která na další odbočce běží doprava a vyhne se cestě dolů. Po necelém kilometru hodinky hlásí že už je to fakt mimo trasu. Takže zastavuji i ostatní a dáváme hlavy dohromady. Nakonec se vracíme na poslední rozcestí. Tentokrát správná trasa byla ta dolů. Oba tyto kufry připisujeme značkám, které tam byly stejnou barvou jako trasa správná.

Skupinku cca držíme až do začátku asfaltky v Adamově. Tam potkávám Petra :) Pozdravíme se a pokračuji dál zkusit vyždímat ještě něco z noh. Tahle část byla hrozně otravná a každé kolo, co nás na asfaltu kolem řeky míjelo, jsem chtěl koupit. Ale bylo to ještě lepší, po proběhnutí pod kolejemi nastupuje nekonečné stoupání, které jsem neznal a nevěděl, jak dlouho se tady budu trápit. Tohle byla část, kde jsem přepnul z 90 % na chůzi. Žaludek už hlásil, že vody bylo dost a bylo by fajn tam poslat něco pevného. Jenže občestvovačka stále v nedohlednu. Ta byla až na 27. kilometru (ve Vranově).

Nakonec se dostáváme do Vranova, kde se rozdělujeme a zůstávám pozadu. Na občerstvovačce pátrám po něčem tuhém a vydatném. Objevil jsem poslední chleba se sádlem, hurá. Akorát byl tak upečený ze slunce, že zvládnu půlku půlkrajíčku. K tomu trochu teplého nealko piva a nějaký sýr. Ale nebojte, zbytek chleba se sádlem posloužil dalšímu v zástupu, který na tom byl dost podobně jako já a hodil se mu :) Z občerstvovačky vyrážím sám a pár kilometrů to tak zůstává. Sem tam mě někdo předběhne, ale žádná dramata.

Nohy se už krapet ozývají a seběh přes Babí doly je dost nepříjemný. Kopec je prudký a nohy nepustí to vzít šusem. Tady mě dobíhá můj spolustrávník z předchozí občerstvovačky s doprovodem a tak si děláme zase pár kilometrů společnost. Ta se trhá v kopci před další občerstvovačkou. Na té jsou veselí organizátoři, kteří se snaží všechny povzbudit. Klasicky doplním zásoby na cestu a zamáčku slzu po něčem studeném. Už počítám každý kilometr a další seběh se mi táhne, nikdo s kým bych se dal do řeči.

To se podaří až při dalším stoupání směr Soběšice. Aspoň na chvíli. Poslední čtyři kilometry do cíle si říkám, že to už prostě doklepu na pohodu. Poslední tři kilometry už to vidím úplně jinak a každý metr se táhne. Někdy v tom čase zkouším náznaky křečí preventivně rozehnat tekutým magnéziem, zabralo.

Na poslední občerstvovačce slyší veselé zdaréc od organizátorky. Takže rychle něco do sebe naházet a už to doklepat do cíle přes poslední seběhy a stoupání k stadionu.

Poslední část přes Řečkovice je otravná, ale žene mne to, že to už je poslední utrpení a pak konečně bude řízek. U cíle potkávám Míšu, který čeká na nás slabší kusy a povzbuzuje do cíle. Kde se potkáme ještě s Evou, která má za sebou svou 30 km trasu a povzbuzuje další.

V cíli se dozvídám, že máme jedno DNF v týmu. Hlavně, že nic vážného.

Chvíli po mne dobíhá Petr a jsme komplet. Počkáme na vyhlášení kategorií, zatleskáme vítězům. Těžíme z odhodlání pořadatelů rozdat všechny ceny z tomboly a naše výprava nedocházela s prázdnou. Vybavuji si víno a ponožky.

Jako týmovou afterparty jsme si v neděli dali stěhování.

Časy

Michal 04:43:07 Jirka 05:40:35 Petr 05:55:11 Beny DNF

Jirka