Perun - příběh utrpení

Když mi napsal kamarád, jestli nedáme Perun, napsal jsem bez zaváhání, že jasně. 40 km se přece dá, 3300 metrů převýšení vypadalo sus, ale přece to nemůže být tak strašné. Hned jsem napsal Jirkovi, jakožto místnímu borci, že se musí zúčastnit a on jako odolný synek nezklamal a registraci zaplatil. Později se ještě přidal další člen, Ondra, který měl z loňska nevyřízené účty.

A tak jsme se tam ráno teda potkali. První kopec, Javorový, jsme viděli už z dáli, ale optimismus neubýval, fórky lítaly a rozcvičku jsme nehrotili. Kdybychom jen věděli, co nás čeká 😱.

Tak jsme v 9:15 vyrazili. První kopec jsme šli s Jirkou skoro pohromadě, pot nám tekl všude a járky začínaly chápat, že dnes v suchu nebudou. Počasí se podařilo a tak nám svítilo sluníčko. První kopec jsme nějak vydrápali a vydali se na cestu dolů. Tam čekala první občerstvovačka. Tu jsem proběhl, protože jsem měl plný batoh pití a jídla, ale to vedlo k tomu, že jsem se nesoustředil na cestu a běžel s davem. Ukázalo se, že blbě 🤣. Zastavil jsem se a borci sebevědomě běželi kolem dál. Věřil jsem však trase v Garminech a vrátil se. Tam jsem spatřil odbočku, co jsem minul a vydal se teda po správné trase do dalšího stoupání. Po chvíli jsem uslyšel známé nadávání a mudrování s ostravským přízvukem a byl to Jirka, kousek za mnou ve stoupáku, tak jsme chvíli “běželi” spolu.

Pak už si z trati pamatuju jen utrpení, slabost, skoro zvracení, utrpení, kopce, šutry a bolest. Byla to náročná trasa, kde se z kopce a po rovinkách dalo hezky běžet a kochat se lesy, chatovými oblastmi a hezkou přírodou, ale takových úseků moc nebylo a převážilo škrábání se do prudkých kopců a seběh těžkým, technickým terénem. Korunu tomu nasadila závěrečná pasáž Grande finale, která nás 1,5 km před cílem poslala na starou zarostlou sjezdovku, kde ani nevedla cesta a šli jsme kopcem plným volných kamenů do brutálního kopce. A pak po sjezdovce dolů do cíle. Mazec.

Kdyby mi zbylo trochu víc energie a zabral jsem z kopce, mohlo to nakonec být 60. místo a mohl jsem vyhrát tenisky, ale byl jsem úplně bez energie a sotva jsem doběhl.

Do cíle jsem se nakonec dobelhal za 7:48. Ondra doběhl 40 minut přede mnou a o Jirkovi jsme neměli v cíli zprávy. Blížila se velká bouřka, už jsme viděli blesky a začali jsme si dělat starosti. Nakonec se nám podařilo spojit a Jirka byl před závěrečným stoupáním na Javorový, ale domluvili jsme se, že pro něj dojedeme, protože organizátoři doporučili závod ukončit. Byla to dobrá volba, ale Jirka má tím pádem nevyřízené účty 😅!!1

Odpřísáhl jsem, že už se nikdy nevrátím. Takhle zpětně musím uznat, že si to nechám ještě projít hlavou 🤣.