Půlmaraton Moravským krasem 2024

2024, Sep 28

PMK. Když jsme ten závod hledali na internetu, jako první výsledek vyjelo „permanentní močový katetr“. To nás však nezastrašilo. Sešli jsme se ve třech. Vzali jsme i rodiny a jeden rodinný příslušník jednoho příslušníka našeho běžeckého klubu si dokonce zaběhl dětský závod na 800m a urval bronzovou medaili (čas 3:04).

Přemýšlel jsem, koho mám šanci porazit, a napadlo mně, že možná Petra. Toho jsem zatím nikdy neporazil od roku 2010, kdy jsme se účastnili prvního závodu v našem životě, Běhu Lužánkami. Opět odcituji (na tomto blogu už podruhé), co jsem si tehdy poznamenal:

S Peťou jsme se rozhodli, že zkusíme běžecký závod. První na ráně byl běh Lužánkami, osm kilometrů. Byl to náš první závod v životě a bylo to vzrušení, sranda a drsná ranní rozcvička :D Peťovi nikdy nezapomenu, že mě v cílové rovince těsně před koncem předběhl ;)

Michal zase našel ve startovním poli jiného svého soka, takže když se blížil čas začátku závodu, nebyla nouze o nervy v kýblu. Osobně jsem tomu, že bych Petra mohl porazit, moc nevěřil, ale na druhou stranu mi to nepřišlo úplně nemožné.

Cítil jsem se ve formě, měl jsem na asfaltu docela naběháno, a pořídil jsem si pár dní před závodem i nové boty: ještě voňavoučké a heboučké Asics Novablast 4, jejichž marshmallow trampolíny při tréningu fungovaly jak hopsinková šťáva. Pokud vím, tak Petr trénuje spíš traily a prudké kopce, a PMK není ani jedno z toho.

Na tento závod jsem se navíc opravdu těšil a připravoval se primárně na něj. Jedinou kaňkou byla předzávodní příprava s Michalem předešlý večer, kdy jsme zkoušeli, jaký vliv má na tepovku lahev ginu. Tato příprava mi celý závodní den způsobovala pocit, jako by mi někdo zauzlil střeva a pouštěl do nich bubliny.

Hned po startu nám Michal zmizel daleko za horizontem. Z rozhovorů po závodě jsem pochopil, že i Michalův sok mu zmizel daleko za horizontem hned po startu, a bitva plná napětí se tedy mezi nimi nekonala. Jiný příběh se však rozvíjel mezi mnou a Petrem.

Těsně po startu začalo zhusta pršet, s čímž jsem moc nepočítal, jinak bych si vzal aspoň kšiltovku. Na závod jsem ale trénoval i během povodňového víkendu, v lijáku a větru, tak jsem si řekl, že jsem zažil nedávno horší, a že nepřízeň počasí využiju k předběhnutí jiných, kteří jistě v takto drsných podmínkách netrénovali. Naštěstí déšť netrval až tak dlouho.

Petr vypadal ve své zóně. Sluchátka, vyrovnané tempo, žádné srandičky, žádné velké konverzace. Nic ho nerozhodilo. Prostě tichý zabiják. Říkal jsem si, že určitě ví, co dělá, a tak se ho budu držet. Když se však začalo víc a víc stoupat směrem ke krasu, už jsem to nevydržel a utrhnul jsem se mu.

Od té chvíle jsem trnul, kdy si pro mě dojde. Do kopce se mi běželo velmi dobře. Měl jsem pocit, že mám hodně rezerv, tak jsem se toho nebál a posouval se mezi běžci vpřed. Postupně jsem odklízel jednoho za druhým, jako vytrvalý buldozer. Nenechal jsem si rozhazovat tempo, ale postupně, pomalu ale jistě jsem si doběhl pro každého, kdo byl v dosahu. Nálada skvělá.

Nedaleko před otočkou už začínalo jít do tuhého. Raději jsem to už moc netlačil. Snažil jsem se hlavně do té otočky nějak doběhnout, závodit se mi zrovna už moc nechtělo. Vzal jsem si na občerstvovačce ionťák a to mi trochu pomohlo. Krasové skalní útvary byly nádherné.

Po otočce jsem myslel, že nahodím rychlejší tempo a prostě se nějak už jen dokutálím zpět do Blanska. To půjde samo, že? Jenže vůbec. Začaly mi tuhnout nohy a začali mě předbíhat lidi. Ne ti, které jsem předtím předběhl já, ale samí takoví, které jsem ještě ani neviděl. Asi doposud číhali vzadu a šetřili síly.

Nejhorší však bylo, že se to strašně roztahalo a velkou část cesty jsem běžel prostě sám. Nebylo koho se chytit, kým se motivovat, koho dohnat. Fanoušci skoro žádní. Přede mnou zpravidla nebyl nikdo, nebo jen velmi daleko, a občas mě převálcoval někdo zezadu, ale jak se objevil, tak i zase rychle zmizel za horizontem. Byl jsem tam jen já se svou krizí.

A tehdy to přišlo. Došlo mi, že přesně takhle určitě číhal i Petr. Po otočce nebyl příliš daleko za mnou, takže bylo jasné, co se tady odehrává, a že jsem to přepálil. Bylo jen otázkou času, kdy si mě vychutná. Bylo zcela jasné, že jakmile se mu objevím ve výzoru, namotivuje ho to, dožene mě, proběhne kolem jak drak, a mě to naopak už psychicky úplně dorazí. Motal jsem nohama na hranici svých možností a bylo mi jasné, že je všem nadějím konec. Že Petra dnes neporazím.

Pokaždé, když jsem slyšel zezadu kroky, musel jsem se ohlédnout, zda to není Petr. Krize byla horší a horší. Dal jsem si další ionťák i za cenu toho, že ztratím cenné milisekundy a Petr, tichý zabiják celý v černém, se přiřítí, a zadupe můj výkon do země. U značky BLANSKO jsem se neradoval. Naopak, bylo mi jasné, že si akorát musím na svou potupu ještě počkat. Možná mě předběhne až v cílové rovince, jako tenkrát…

Všemi silami jsem na pokraji možností dotáhl svýma znecitlivělýma nohama zbytek svého bezvládného těla směrem k cíli. Stále jsem běžel, ale už jen jako vyčerpaná schránka. Bubliny náhodně motající se v mých střevech mi v ničem nepomáhaly. Povzbuzoval jsem diváky, aby povzbuzovali a neflákali se s fanděním, což mě trochu nabíjelo energií, ale to byla už jen slabá záplata. Doběhl jsem do cíle, dle svědků celý bledý, a nemohl jsem uvěřit tomu, že mě Petr nepředběhl.

Přemýšlel jsem, jestli jsem si ho akorát nevšiml, ale ne, v cíli nikde nebyl. A ještě ani dlouho potom. Začalo mi docházet, že tohle vítězství nad Petrem nebude to pravé ořechové. Že se něco muselo stát. Nakonec se objevil, ale cílem proběhl zcela bez emocí a vypadal naštvaný. Závod mu zkazily křeče :(

Z výsledku mám tedy smíšené pocity. Sice jsem poprvé v životě porazil Petra, ale porazit raněné zvíře není žádné hrdinství. Snažím se tedy radovat aspoň z toho, že jsem si časově polepšil oproti PMK 2022.

Řekl bych, že závod jsem si přes všechny nejrůznější pocity užil, a že splnil má očekávání. Krásný byl i celý výlet do Blanska za Michalem a skvělá byla příležitost účastnit se závodu s klubem, jelikož jsem z Prahy a takových příležitostí není mnoho. Velkou radost mi dělá i to, že vloni touto dobou jsem byl po zdravotní stránce naprostá troska bez výhledu na zlepšení, a letos si zdravý pobíhám na půlmaratonu.

1. Michal 1:33:53
2. Honza 1:47:48
3. Petr 2:07:34

Honza